Moje stará povídka ze světa seriálu Nikita. První tři kapitoly jsou děsný, protože jsou už rok starý :D. Pak to bude lepší ;).
...
Klap.. klap.. klap.. ozýval se klapot podpatků v téměř prázdné uličce, když jsem pomalu kráčela k muži, který ležel na zemi a marně se snažil nadechnout. Zastavila jsem se až u jeho hlavy, tak aby mi stín kryl obličej, který jsem k němu sklonila. Nemohl poznat, kdo jsem. Nemohl ve mně poznat tu holku, co vzal dnes dopoledne na oběd.
"Omlouvám se," řekla jsem sotva slyšitelně, namířila mu pistolí na srdce a stiskla jsem spoušť. Měla jsem namontovaný tlumič, takže se neozvala žádná velká rána, která by mě mohla prozradit, ale věděla jsem, že jsem neminula. Neprozradil mi to jeho překvapený výraz, ani jeho vykulené oči, ale fakt že jsem ještě nikdy neminula cíl. Bez pocitu viny nebo lítosti pozoruju, jak z něj odchází život a zůstává tu jen tělo. Zůstala tu jen prázdná schránka.
"Cíl eliminován," oznámila jsem do handsfreečka, který jsem měla schovaný pod vlasy.
"Dobře. Roan už po tobě jede uklidit," stihla jsem ještě zaslechnout Birkhoffa, než jsem ten aparát vypla a sundala z ucha.
S povzdechem jsem odtáhla tělo ke zdi a sama jsem se posadila kousek od něj. Z kabelky, kterou jsem měla pověšenou přes rameno, jsem vytáhla malý notýsek. Nalistovala jsem si třetí stránku a za číslo 13 jsem napsala jméno Daniel Evans a udělala k němu jednu hvězdičku. Počtem hvězdiček určuju, jak bylo daný cíl eliminovat. Jedna hvězdička znamená, že jsem se nemusela téměř vůbec snažit. Dvě hvězdičky už byl těžší úkol, na kterém jsem si musela dát už většího majzla. A tři hvězdičky znamenají nejtěžší stupeň odstranění, kvůli kterým musím žít v utajení.
Pohled se mi stočil k Danovi a ze rtů mi unikl povzdech. Vlastně ani nevím, proč byl hrozba. Byl to opravdu milý a hodný pán. Nechápu, proč se ho chtěl někdo zbavit.