Zkáza Titaniku

16. června 2013 v 23:22 | Chucky |  Jednodílné povídky
Povídka do soutěže u . Téma bylo fantasy a tak jsem si vzala na mušku mořské víly a Titanik. Příjemné čtení ;).


"Tohle je vážně nuda," zabručela vedle mě Affie a skočila do vody. Musela jsem jí dát za pravdu, vážně to je nuda. Ale kdyby to byla zábava tak by to nebyl trest.
"A cos čekala? Časy se mění a lidé zpohodlněli. Raději cestují po souši, než aby objevovali krásy Atlantiku." Povzdychla jsem si a prohrábla si vlasy hřebenem.
"To je sice pravda, ale aspoň nás už neloví," připomněla mi Leti éru pirátů, kteří po nás šli kvůli našim slzám. Prý pak budou nesmrtelní. Leda tak nesmrtelní potomci ve vtipech.
"Ale ne všichni byly takový hovada," poznamenala jsem tiše a zahleděla se do dálky. Byla noc a Atlantik byl krásně tichý.
"Doufám, že nemáš na mysli to ucho Jacka, který sotva rozeznal loď od člunu," uchechtla se Affie z vody a přehodila si své blonďaté vlasy z očí.
"Představ si, že mám. A neurážej ho. Rozhodně byl lepší než ten ohyzdný William, který se vykoupal jednou za pět let," vrátila jsem jí to s úšklebkem. Leti si jen povzdechla a nechala nás, ať se dohadujeme. Byla na to za ta léta zvyklá a uměla to úspěšně ignorovat.

Bylo to pár hodin po naší "diskuzi" s Affie, když se kolem našeho ledovce začala šířit mlha a já si v dálce všimla světel.
"Holky, asi máme návštěvu," zamumlala jsem a ve snaze prohlédnout mlhu jsem se naklonila, co nejvíc to šlo.
"Pozor," zařvala jsem, když jsem si uvědomila, že ta světla patří k obrovskému parníku, který se řítil přímo na nás. Skočila jsem po hlavě do vody. Jen co jsem se potopila ucítila jsem jemné šimrání v dolní části těla. Nohy se přimkly k sobě a pomalu se změnily na elegantní rybí ocas pokrytý lesklými šupinami, které mi pokrývali i část zad a břicha. Přestože jsem stará už několik set let, přeměna mě nikdy neomrzí.
V okamžiku kdy jsem dopadla do vody narazil parník jednou svou stranou do ledovce. Nebyl to úplně náraz, ale spíš se o ten ledovec otřel. Ale i to stačilo, aby se na boku vytvořila trhlina, kterou se dovnitř dostala voda.
Rozhlédla jsem se kolem sebe ve snaze najít Affie s Leti. Nevím, jestli stihli seskočit, ale pevně v to doufám. Rozhodla jsem se, že se po nich podívám i na z druhé strany ledovce, když jsem je nenašla na té své. Máchla jsem ocasem a za stálého rozhlížení jsem se vydala na cestu.
Byla jsem zhruba u zadní části ledovce, když jsem je konečně potkala. Plavaly vedle sebe a vypadaly v pořádku.
"Kalie, jsi v pořádku?" zavolala na mě Affie, rychle ke mně připlula a starostlivě si mě prohlížela.
"Jo, jsem. A vy?" přikývla jsem a zeptala se jich na totéž, přestože mi bylo jasné, že se jim nic nestalo.
"Nic se nám nestalo," odmávla to Affie a pevně mě objala. Přestože se hádáme tak nám na sobě záleží. Leti, která nás pozorovala jen s úsměvem přikývla. Společně jsme vyplavaly na hladinu a znovu usedli na náš ledovec. Jakmile nám uschly ocasy změnili se zpět na lidské končetiny. S pokrčenýma nohama jsem seděla a tiše pozorovala kapitánovu marnou snahu zachránit co nejvíc lidí.

Čas ubíhal, všechny čluny byly ve vodě a lidé skákali do vody v naději, že je vezmou do některého z člunů. Seděla jsem na ledovci, a přestože tu se mnou byly i mé kamarádky přišla jsem si sama. Bylo mi těch lidí líto. Tak moc bych jim chtěla pomoci, ale nemůžu. Ne tak jak by oni chtěli.

Pár vteřin poté co se loď nadobro potopila se Leti zvedla.
"Tak jdem na nato," zavelela a skočila do vody. Affie se nenechala dvakrát pobízet a byla jí hned v patách. Povzdechla jsem si a svezla se z ledovce do vody. Pocítila jsem šimrání v dolní části těla, ale tentokrát jsem si proměnu neužívala.
Plula jsem kolem trosek potápějící se lodi. Pod lidmi, kteří se snažili udržet naživu pomocí kusů dřeva a všeho co našli. Plula jsem tam ve snaze najít někoho, kdo by si to zasloužil. Někoho kdo by si zasloužil smrt.
Už jsem myslela, že si vyberu nějakou ženu, když jsem ho spatřila. Vypadal přesně jako muž, který mi zabil Jacka. Bylo mi jedno, zda si to zaslouží, byla jsem pevně rozhodnutá v momentě, kdy jsem ho zahlídla. Křečovitě se držel malého kusu dřeva, ale byla jen otázka času, kdy půjde ke dnu. Připlula jsem k němu a vynořila hlavu.

"Můžu ti pomoci," zašeptala jsem měkce a líbezně se na něj usmála. Zaraženě na mě hleděl a z otevřených úst mu stoupala pára. Věděla jsem, co vidí. Krásnou dívku kolem které byly rozprostřené dlouhé hnědé vlasy s hlubokými hnědými oči a s úsměvem.
"Jak?" vypravil ze sebe s námahou, ale v jeho očích jsem spatřila jiskřičku naděje.
"Jednoduše. Stačí jeden polibek," prozradila jsem mu a připlula k němu blíž.
"Prosím," zamumlal sotva slyšitelně a pustil se kusu dřeva. Oběma rukama jsem ho chytla za tváře a políbila ho. Byl to obyčejný polibek. Líbala jsem ho a stahovala ho sebou do hlubin Atlantiku. Cítila jsem, jak se do mě vlévá jeho životní energie, přestože byl na okraji smrti. Sála jsem, dokud mi v náruči nezbylo pouze tělo bez života. Pak jsem ho pustila a sledovala, jak mizí v hlubinách Atlantiku.
"Sbohem," zašeptala jsem za mizejícím tělem a cítila jsem se plná. Plná života.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kath♥(Horalka) Kath♥(Horalka) | E-mail | Web | 17. června 2013 v 15:59 | Reagovat

Páni, vážně úžasná povídka!!! Miluji fantasy příběhy :)

2 ♥Lara ♥Lara | Web | 17. června 2013 v 17:09 | Reagovat

Jak vidím, tak si konečně tu povídku napsala a dokonce i o mořských pannách! Vážně tě napadl skvělý nápad, mě by nic takového nenapadlo :D

3 Coco Coco | Web | 18. června 2013 v 18:36 | Reagovat

Perfektní díl! :)

4 Abigail Abigail | 18. června 2013 v 19:26 | Reagovat

nádhera moc pěkné napsaný to máš =)
Zadání 1 kola 2 fáze je už na mém blogu.

5 Sonia Sonia | Web | 28. června 2013 v 10:58 | Reagovat

wow! tak to je úžasný! takhle to mělo být v tom filmu!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Copyright © 2013 | Empire-of-Stories.blog.cz
I am fan: