Tancem ke štěstí | Prolog

26. dubna 2014 v 16:29 | Chucky
Ehm.. Aby to tu tak nestálo, tak jsem našla svůj opravdu starý blog, na kterém jsem povídky zveřejňovala dříve. A právě odtud Vám přináším povídku 'Tancem ke štěstí'. Prolog je z roku 2012 a vážně se mi ho nechce přepisovat, takže se nedivte, že je hozný :D. Povídku mám dopsanou, ale postupně jí budu přepisovat, takže se můžete těšit na jednu kapitolu týdně ;).

Tady máte video ve, kterém Lou tančí :) (pouze do 1:35, potom spadne)
...

"Lou, za deset minut jsi na řadě," upozornila mě Kate, když procházela kolem našeho "zkrášlovacího koutu". Je to vlastně jen kout s velkým zrcadlem zavěšeným na stěně, na které je spousta svítidel a pod ním stůl plný nejrůznějších šminek, bižuterie a pomůcek na upravování vlasů.
"Dík," houkla jsem za ní a rychle si začala natáčet vlasy. Sakra, to nemůžu stihnout. Mám sotva půlku hlavy, nejsem oblečená a za deset minut budu na scéně. Občas sama sebe nechápu, proč jsem tu smlouvu podepsala. Bylo lepší, když jsem si zatancovala jen občas a když jsem na to zrovna měla náladu. No, ale je fakt že pravidelný příjem se hodí.
"Pět minut," ukázala si Kate na hodinky. Jako bych to bez ní nevěděla. Rychle jsem si dodělala vlasy a začala se oblékat do kostýmu, který se skládal z velkého černého obleku, na kterém byly sem tam třpytky, úplně stejného klobouku a s černým třpytivým bodym s bílou kravatou.
"Lou, jsi na řadě," upozornila mě Kate.
"Neboj, to zvládneš. Jsi nejlepší," povzbudivě mi stiskla rameno, když viděla můj vyděšený výraz. Je pravda, že tancuju odmala a v klubech už přes dva roky, ale stále jsem nervózní jako na začátku.
"Díky," vděčně jsem se na ni usmála a nakráčela jsem na pódium. Posadila jsem se na židličku a nosem jsem nasála vzduch. Hlavně klid. Lou, to zvládneš, uklidňovala jsem se.


Světla se ztlumila, lidi za oponou se utišili, plní očekávání. Hudba začala, a zatímco se opona rozevírala jsem rychle vydechla a nasadila svůdný pohled zabořený do podlahy.

Začáteční hudba skončila a vystřídala ji moje taneční skladba. Zazněly první tóny a já zvedla pohled do publika. Ještě než jsem začala tančit bez židle, všimla jsem si, jak mě uchváceně sledují. Rytmickým krokem jsem došla až na kraj pódia a začala tu pravou show. Během tance jsem se dostala zase zpět doprostřed pódia. Tancovala jsem nacvičenou sestavu, takže jsem si ani nevšimla, kdy jsem ztratila kalhoty a klobouk. Zrovna jsem si sundávala sako, když se mi zablesklo před očima.

Co to do hajzlu bylo? Vždyť tady je fotografování s bleskem zakázaný, běželo mi hlavou, když jsem se snažila rozkoukat. No ale nestihla jsem to včas. Šlápla jsem do prázdna a řítila se z pódia dolů. Rychle jsem zamrkala a rozhodla se, že to zvládnu a budu dál tancovat. Připravila jsem se na krok, který jsem taky udělala, ale hned po něm jsem s bolestným křikem sesunula na zem. Dopadla jsem na levou nohu, která to nějak nezvládla a podlomila se mi v koleni. Nejsem nějaká citlivka, ale tohle fakt bolelo, až mi dokonce vytryskly slzy, což se mi fakt nestává. Seděla jsem tam na zemi a snažila se potlačit vzlyky, když ke mně příběh táta s mámou.

"Lou, co tě bolí?" Koukala na mě mamka velkýma vyděšenýma očima. Taťka byl trochu aktivnější a okamžitě mi začal osahávat nohy, jestli jsou v pořádku. Mezitím se kluci z ochranky klubu snažili udržet hosty z mého dosahu. Když se mi táta pokusil ohnout levé koleno zařvala jsem bolestí a už jsem se to ani nepokoušela zadržet. Hrozně to bolelo.
"Myslím, že tě budeme muset odvést do nemocnice," oznámil mi, no a vlastně i všem okolo, táta.
"Myslíš, že se dokážeš postavit nebo tě mám vzít?" koukat se na mě starostlivě.
"Já to zkusím," zamumlala jsem, otřela si slzy z tváře, musela jsem s tou rozteklou maskarou vypadat opravdu směšně, a postavila se. Ale téměř hned bych se zase sesunula na zem, kdyby mě táta nechytil.
"Vypadá to, že tě ponesu," usmál se na mě a vzal si mě do náručí. Trochu jsem vzlykla, protože mě vzal trochu nešikovně. Polekaně se na mě podíval a já se na něj statečně usmála. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mi nějak ublížil.
Kluci z ochranky vytvořili uličku, abychom mohli v klidu projít. Byla jsem jim opravdu vděčná, protože by asi nebylo dvakrát příjemný prodírat se lidmi. Všichni se na mě zvědavě koukali, takže jsem raději schovala hlavu do tátova hrudníku.

V autě jsem si tu nohu natáhla na zadní sedadlo a snažila jsem s ní co nejméně hýbat. Tvář jsem měla opřenou o okno které pěkně chladilo a koukala jsem ven.


"Dobrá zpráva je že nemáte nic zlomeného," oznámil nám doktor, zatímco studoval fotky z rentgenu. Aspoň něco pozitivního, už jsem se bála, že budu muset nosit sádru.
"Ale jelikož nevíme, co s tou nohou máte a protože vám to koleno opravdu nateklo," stočil pohled k mému kolenu. Ano, přiznám, nemá zrovna obvyklou velikost.
"Budu se vám z něho muset pokusit vytáhnout vodu," dořekl a já na něj vykulila oči. Vodu? A jak by se mi do kolena asi dostala voda?
Nejspíš si nevšiml mého výrazu, protože si začal připravovat stříkačku s opravdu velkou jehlou.
"To mi jako budete píchat do kolena?" Polkla jsem vyděšeně a bezpochyby jsem zbledla. Zvedl ke mně pohled a přikývl. A sakra… Asi není vhodná chvíle mu oznámit, že mám z jehel hrůzu.
Přišel až ke mně a posadil se na židličku u lehátka, na kterém jsem ležela. Levou rukou mi chytil nohu a pravou mi do kolena zastrčil tu jehlu. Po ordinaci se rozlehl bolestný jekot. Můj jekot. Nevydržela jsem to a z očí m znovu začaly téct slzy. Opravdu to bolelo dokonce víc než trhání zubů od zubařky a to je co říct.
"Promiňte. Vím, že to bolí, ale budu to muset zastrčit ještě o trochu dál," kouknul na mě doktor omluvně a já měla chuť mu tu stříkačku vytrhnout a vrazit mu ji do kolene taky.
Zmohla jsem se jen na mdlé kývnutí a preventivně se pevně chytila okraje lehátka. Cítila jsem posun jehly v koleně, ale tentokrát jsem už nevykřikla. Jen jsem pevně zaťala zuby.

Po chvilce, přestože mě to připadalo jako nekonečně dlouhá doba, jehlu vytáhl a nešťastně si prohlížel obsah stříkačky.
"Nerad vám to říkám, slečno, ale budete muset na operaci," vynesl svůj verdikt a já málem dostala infarkt. Chtěla jsem se zeptat proč, ale jen jsem otevírala a zase zavírala pusu.
"Proč?" vložil se do toho táta, který do té doby stál za mnou a jen tiše přihlížel.
"Potřebujeme z toho kolene dostat vodu, ale je pravděpodobně se tam udělala sraženina, takže jí to budeme muset udělat chirurgicky," vysvětlil a já se znova rozbrečela. Budou mi řezat do nohy.
"Nebrečte, slečno. Dneska si vás tu necháme a zítra půjdete na sál hned ráno jako první," usmál se na mě a přešel k sestře, která si okamžitě začala něco zapisovat.
Nešťastně jsem se podívala na taťku, který mě začal hladit po vlasech.

...

Doktor ho po chvíli vyhodil a mě převezli na pokoj do prvního patra. Ptali se mě, jestli něco nechci nebo nepotřebuju, ale já vždycky jen zavrtěla hlavou, že ne. Po chvíli to vzdali a nechali mě samotnou.
Nesnáším nemocnice. Ten pach, to neosobní prostředí, ty děsivý sestřičky oblečené ve stejných uniformách. Trvalo mi dlouho, než jsem konečně usnula a i ve spánku jsem neměla klid. Pronásledovaly mě noční můry o doktorech s jehlami, kterým z očí září fotografické blesky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kenzi Kenzi | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 21:46 | Reagovat

Na to, že jsi to psala celkem dlouho zpátky j to supr! :) Ty píšeš úžasně, tak se není čemu divit! :)
Chuděra.. :( Je mi jí líto. Se divím, že je tak klidná. Já bych vyváděla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Copyright © 2013 | Empire-of-Stories.blog.cz
I am fan: